Marek Rabij napsal knihu o dosahu módního průmyslu na chudé lidi.

V roce 2013 se udála největší katastrofa v historii oděvního průmyslu. Na předměstí bangladéšské metropole se zřítila budova Rana Plaza, ve které sídlilo několik textilních továren. Pod jejími troskami zahynulo přes tisíc lidí, další tisíce se zranily.

Polský reportér MAREK RABIJ se krátce poté vydal do Bangladéše, aby zjistil, zda si i polské firmy dávaly šít oblečení právě v této budově, ve které se nedbalo bezpečnostních pravidel.

Z chudé země, kde značná část populace žije ve slumech na hranici chudoby a kde je snadné vyřešit dilema, zda dítě půjde do školy, nebo vydělávat na jídlo, přinesl svědectví v knize Život na míru.

V rozhovoru pro SME říká, jak ho to změnilo, co je nejšokující v bangladéšských továrnách, ale i proč na zemi nemůžeme nahlížet pouze naší „západní“ optikou.

Ne každý se zamýšlí nad tím, odkud pochází jeho oblečení. Kdy vám poprvé přišlo na mysl, jakou cestu má za sebou to, co nosíte?

Začal jsem si to uvědomovat až po napsání knihy. Ani dříve pro mě nebylo tajemstvím, že tyto produkty pocházejí z Asie, zaskočilo mě spíše to, že tolik věcí pochází z tak malého státu, jako je Bangladéš.

To, že velmi mnoho produktů pochází z Číny, jsme věděli všichni. Když jsem byl před lety v čínském městě Šen-čen, viděl jsem gigantické továrny, které vyrábějí různé elektronické přístroje a technologie.

Kráčel jsem po ulici v centru a na 50-kilometrové trase byly takové továrny na jedné i druhé straně, jedna za druhou.

Ale když se vrátím k Bangladéši, musíme si uvědomit, že ačkoli ho rozlohou můžeme přirovnat k menší středoevropské zemi, už v roce 2013 byl druhým největším výrobcem v oděvní oblasti s celkovým světovým podílem 30 procent. A dnes je ten podíl ještě větší.

Marek Rabij

je polský novinář, zaměřuje se především na téma globalizace a fungování světového trhu,
vystudoval historii, pracoval v deníku Gazeta Wyborcza či v týdeníku Newsweek Polska,
od roku 2017 působí v redakci týdeníku Tygodnik Powszechny,
jeho kniha Život na mieru vyšla v Polsku v roce 2016. V srpnu 2021 vyšla v českém překladu ve vydavatelství Absynt.
Odkud je oblečení, které máte nyní na sobě?

Svetr je z Turecka, tričko asi z Bangladéše, kalhoty jsou z Číny. Ponožky mají na sobě sice štítek Made in Poland (z ang. vyrobené v Polsku), ale moc tomu nevěřím. A pokud jde o boty, ty by měly pocházet z USA.

Vyrobila je společnost, která se tváří, že produkuje právě tam, ale může to být i tak, že boty dává šít někde jinde, přiveze je do USA a nalepí štítek, že to bylo došito, tedy dokončeno tam.

Pokud jde o můj vztah k módě a oblečení, jsem neaktivním spotřebitelům a módě nerozumím, ale respektuji ji. Nové oblečení si kupuji jen tehdy, když si ho koupit musím, když zpátky vynosím nebo je s ním nějaký problém. Jinak to není věc, kterou bych vyhledával.

Děláte po tom všem jiná rozhodnutí ohledně koupě oblečení?

Tu změnu bych charakterizoval tak, že se od té doby mnohem více snažím dívat na kvalitu materiálu. Cena je sice důležitá, ale ne nejdůležitější.

A vůbec mi nejde o značku, jestli je taková, nebo onaká, nevyznám se ani v tom, jestli je to dobře nebo špatně ušité.

Proč jste se po pádu Rana Plaza vydali do Bangladéše?

Byl jsem tehdy členem redakce polského Newsweeku a naším cílem bylo zjistit, zda i polské firmy zasílají objednávky do továren, které vyráběly oblečení v Rana Plaza.

Jinými slovy, zda někdo, kdo měl zodpovědnost za tuto celou katastrofu, vydělával i na polských spotřebitelích. Tento základní cíl se nám však nepodařilo splnit vlastními silami, protože jsme nenašli žádné přímé důkazy.

Všechny polské firmy, které jsme oslovili, nám řekli, že nemají žádný obchodní kontakt s továrnami v Rana Plaza.